Stíny slavných - Muž, který věřil ve svoji slabost
Redakce Konoptika zařazuje do tohoto vydání první díl nového seriálu. Hříchy počestných se navrací k osudům osob, kterým konopí příliš nevonělo. Nebyla to ale jejich jediná chyba. Jejich cesta zpočátku do hlubin ostudy, dnes do hlubin zapomnění byla dlážděna mnohými přešlapy. Naše redakce ovšem jen tak lehce nezapomíná, tudíž příběh Jiřího Vacka může být odstrašujícím příkladem toho, co tvrdé drogy udělají s člověkem.
-
doporučte známému
PDF
-
Začněme ale pěkně popořádku. Jiří Vacek se narodil v roce 1947 v Jindřichově Hradci. Jeho životní příběh nabírá na obrátkách o dvaadvacet let později. V roce 1969 emigroval do tehdejšího západního Německa, kde chtěl začít žít podle svých představ. První roky za hranicemi tomu také nasvědčovaly. Učil se německy, získal dobře placené zaměstnání, cestoval, hrál na solidní úrovni fotbal. Jakmile se ale více přizpůsobil, začal i více zlobit. Jak píše ve své autobiografii, která v Česku vyšla pod názvem Žít třeba i na kolenou, vykazoval jeho život všechny rysy mladické nevázanosti, a to včetně četných sexuálních dobrodružství, nadměrné konzumace alkoholu a letmého setkání s drogami. Proč začal pozdější náměstek ministra vnitra a hlavní stratég protidrogové politiky strany KDU-ČSL koketovat s drogami, vysvětluje Vacek častými pocity osamění a nepochopení. Sám se tehdy považoval za emočně nevyrovnanou osobnost, které od problémů jen dočasně pomohlo založení rodiny. Zlom v jeho životě měl nastat pracovním pobytem ve Rwandě. S nabídkou práce dozoru na stavbě jej kontaktoval kamarád. Kdyby však Vacek věděl, co jej čeká, raději by se snad v Německu nadobro upil. V africké zemi prožíval podle svých slov druhou emigraci, tedy období, kdy opustil sám sebe a kdy jeho život ovládly nejdříve psychofarmaka a kokain, později i heroin. Tuto slabost prezentuje jako důsledek trvalého stresu a strachu o život.
Filozofie morálního selhání
Do Německa se vrátil po téměř třech letech jako těžce závislý člověk. Neztroskotal však úplně. Úspěšně absolvoval odvykací léčbu a režimovou resocializaci v mnichovském zařízení Day Top. V této době také nastala celková proměna osoby Jiřího Vacka. Aby se dostal z problémů, musel přijmout filozofii léčebny. Ta definovala užívání drog jako morální selhání jedince, který v tomto musí být neustále cíleně utvrzován – musí žít na kolenou. Odtud název Vackovy autobiografie, ale také jeho názor, se kterým následně obracel mnohé oči vzhůru. Vackovo procitnutí totiž doprovázelo přesvědčení, že užívání drog je projevem slabosti jedince a je úkolem státu, aby mu v tom zabránil. S touto predikcí se Vacek nejenže vyléčil, ale také činil dobro. Pracoval jako laický terapeut s narkomany a v době své emigrace působil údajně téměř pět let v policejní skupině nasazené do boje proti drogám. Možná to tušil, možná se chlácholil slovy o tom, že všechno špatné je k něčemu dobré, nicméně osobní setkání s drogami otevřelo později Jiřímu Vackovi dveře do vysokých pater české politiky, kde se pokoušel prosadit řadu kontroverzních opatření.
Kariéra soustředěná na vlastní prospěch
Do České republiky se navrátil v roce 1989 a velmi záhy začal pracovat na rozjezdu své politické kariéry. To se mu podařilo velmi dobře. Roku 1990 nastoupil na ministerstvo vnitra, s čímž se pojí i příhoda se zásahem na ostravském letišti v Mošnově. Krátce po nástupu na silové ministerstvo přišel jeho velký den. Velel policejní jednotce, která zasahovala na letišti, kde měla být podle zpravodajských informací ukryta červená rtuť umožňující údajně výrobu takzvané špinavé bomby, jež může rozšířit radiaci do rozsáhlého prostoru. Policisté ale nic nenašli a zbytečně zranili civilní zaměstnance letiště. Zákrok tehdy vyvolal veřejné pobouření a dodnes patří k největším ostudám resortu vnitra. Přesto Vacek na ministerstvu ještě pár měsíců setrval, aby se následně na dva roky stal velitelem městské policie v Liberci.
Jak už to bývá, s mocí roste chuť, a tak se v této době dostávaly na povrch první přešlapy dnes již úsměvné postavičky. Malý velký muž, jak se mu také přezdívalo, si zakládal na titulu inženýra, přičemž neměl ani maturitu. Tato lež mu nakonec zlomila vaz. V té době však nadále obratný „lžiinženýr“ vybíral peníze na léčbu drogově závislých, přitom žádnou léčebnu či program nezřídil. To mu však nebránilo v dalším rozletu. V roce 1997 vstoupil do KDU-ČSL. V této politické formaci záhy získal hlavní slovo při formulování postoje lidovců k drogové problematice, navíc rozjel úspěšnou kariéru osobního poradce několika ministrů. Neotřásla jím ani mediální pranice týkající se toho, kde vydělal na svou libereckou vilu. Naopak těžil z dobře rozjetého byznysu v podobě vydávání časopisu Závislost a my, kdy za velmi nejasných a záhadných okolností získával nemalé státní zakázky od různých vládních resortů.
Bezmyšlenkovitá a nebezpečná „válka proti drogám“
Své zkušenosti s životem na drogách naplno uplatnil v tandemu s tehdejším předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem, kdy společně vyhlásili takzvanou „válku proti drogám“. Za toto tažení následně získali titul Frajer roku 2004. Čím si toto neblahé ocenění zasloužili? Lidovcům se nelíbil tehdejší liberální přístup státu k drogám, především to, že stát rozlišením drog na měkké a tvrdé vytvářel prostor pro toleranci drog. „Moje léta strávená na drogách a v drogovém prostředí mě přivedla na jednoznačnou myšlenku, že drogy nelze rozlišit,“ promlouval tehdy veřejně Vacek. Tato slova ovšem byla pouhou špičkou ledovce. Ve „válce proti drogám“ byla veřejnost masírována lží, že tato cesta zamezí drogové epidemii a omezí financování terorismu. Na takové silácké řeči bohužel veřejnost ráda slyšela. Byť byl ve jménu války prosazován názor, že beztrestné mělo být držení drogy jen pro člověka, který je v léčbě. Lidovci totiž požadovali určení přesného množství drogy, takzvanou střední dávku, jejíž držení by u drogově závislého nebylo trestné. Držení drogy nad toto množství pak mělo být závažným trestným činem. U heroinu to bylo 185 miligramů, u marihuany 1,5 gramu.
Tomuto výplodu nejenže dominovala represe a nulová tolerance, ale samozřejmě i četná vyjádření Vacka, za které se leckdo styděl. „Mrzí nás, že žádný z podporovatelů legalizace či tolerance měkkých drog nemyslí na desetitisíce rodičů a přátel, kterým drogový problém rozvrací rodiny a u nichž vyvolává napětí a konfrontace,“ blýsknul se tehdy. Jen málokdo však měl odvahu poukázat na právě opačnou skutečnost. Tedy že válka proti drogám povede k vyššímu počtu drogově závislých a k jejich úmrtím, k omezování osobních svobod občanů, kriminalizaci a šikanování uživatelů nelegálních drog, zejména marihuany, ruinování státního rozpočtu a větším ziskům drogové mafie. „Žádný společenský problém nevyřešíme omezováním občanských práv lidí. To potvrdila i vědecká analýza represivní protidrogové novely známé jako ‚větší než malé množství drogy‛. A KDU-ČSL její závěry znala dávno před vyhlášením války drogám . Stejně jako znala pozitivní hodnocení systémového zajištění české drogové politiky zahraničními i českými odborníky a reálnou situaci na drogové scéně,“ stojí v dokumentu konopného pěstitele Dušana Dvořáka, který s touto politikou nemohl souhlasit a jako jeden z mála proti ní veřejně a ostře vystupoval.
Rok 2004 byl totiž zlý. Kvůli nekompromisnímu postoji lidovců v boji proti drogám musel z Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky koncem roku odejít její šéf Josef Radimecký. Lidovci mu vytýkali mimo jiné měkký přístup k užívání marihuany a takzvaných tanečních drog mezi mladými. „"Musíme konstatovat, že strategie vlády za posledních deset let se
soustředila díky pracovníkům sekretariátu Rady vlády pro koordinaci
protidrogové politiky na pochybné projekty terciální prevence,
jako je testování drog na diskotékách nebo neustálé navrhování zřízení
aplikačních místností pro braní heroinu a pervitinu. Proto KDU-ČSL chce
změnit strategii, kdy bude dominantní starost o děti a rodiny a tvrdá
represe z důvodu propojení drogových kartelů a teroristických organizací
na celém světě," vysvětloval pohnutky Vacek.
Zimní náměstek ministra vnitra
Tento člověk, který je podruhé ženatý a který deset let vydržel s názorem, že marihuana je startovní droga, slibně pokračoval ve své politické kariéře. A postupoval výše a výše. Na začátku roku 2005 rozšířil řadu náměstků tehdejšího ministra vnitra Františka Bublana na sedm. „Budu mít na starost oblast prevence, a to jak kriminality, tak sociálně-patologických jevů,“ prohlásil po svém jmenování politicky nadiktovaný náměstek, který tak měl na starost i boj proti drogám. „Jmenování je výsledkem koaliční dohody a ministr pana Vacka uvede do funkce v průběhu ledna,“ sdělila někdejší mluvčí ministerstva vnitra Radka Kovářová.
Ve funkci však Vacek vydržel krátce. V polovině února s okamžitou platností rezignoval na svůj post. Svou demisi zdůvodnil štvavou kampaní médií. Ta mu vytýkala nedostatečné vzdělání a zneužití finančních prostředků na boj proti drogám. Ačkoliv byl Vacek pod nátlakem, nebyl schopen předložit ani vysvědčení ze střední školy, přestože po návratu z emigrace v Německu, jak už jsme zmínili, používal titul inženýr. K ničemu byly Vackovi lži, že v německém Darmstadtu vystudoval večerní školu pro stavbyvedoucí. „Pan Vacek se rozhodl velmi odpovědně a já si nesmírně vážím jak pana Vacka, tak jeho kroku. Dále zůstává velmi ceněným odborníkem na poli sociálně-patologických jevů a jeho krok je prostě krokem čestného muže,“ uvedl na jeho adresu současný ministr financí Miroslav Kalousek. O to, zda jsou dodnes přátelé, se Kalousek nechtěl podělit. Byť jsme i tento dotaz vznesli.
Dá se odhadovat, že tomu tak není. Vyhaslé politické duše nejsou atraktivní. Ta Vackova vyhasla velmi rychle. Vedle postu náměstka rezignoval „drogový expert“ také na stranické funkce i funkce ve státní správě a nadobro se stáhl do ústraní.
Přidejte si Konoptikum na
Přidejte si Konoptikum na
-
-
-
partneři
